John Spancer

Napiš sem nějakej vstupní příspěvek

John Spancer

Byla zrovna přestávka a nic se nedělo. Nuda jako obvykle. pomyslel jsem si a připravil jsem si knížky na další hodinu, což ale obnášelo projít po chodbě plné lidí, kteří mě jako obvykle v lásce neměli. Už aby bylo po škole. Problesklo mi hlavou, když jsem se potkal s kapitánem místního fotbalového družstva. Co to bude dnes... Otevřel jsem skříňku a v ní se nenacházelo nic neobvyklého. Že by dal pokoj?
Vytáhl jsem knížky a sešit a jednu z knih otevřel. Divný... Dost divný... Knihu jsem zavřel a v tu chvíli to přišlo, ze skříňky se vyvalil strašlivý puch a po chvíli se rozlinul po celé chodbě.
Skříňku jsem raději zavřel a odešel zpátky do třídy. Nic se nezměnilo... Pořád je to stejný.

Profesorka

Přišla jsem do třídy a hlasitě práskla dveřmi. Hodila jsme učebnice na katedru a arogantně se usmála. "Fajn, nebudu se ptát jestli máte úkol, protože ho nemáte, ale rovnou si z toho napíšeme." Řekla a vyvolala službu, která každému na lavici přinesla žábu, papír, misku. skalpel a rukavice. "Fajn a teď máte půl hodiny an to, aby jste vykuchali žábu a orgány dali do misky tak, aby žádný nebyl poškozený." Otočila přesýpací hodiny.

John Spancer

Zase kuchat žábu... To tu není něco jiného a míň hnusné... Vždyť takhle rovnou můžeme všechny žáby vybít... No co... úkol je úkol.
Připravil jsem žábu na papír břichem vzhůru a natáhl jsem si rukavice. Ach jo... Vzal jsem skalpel a jemný a opatrným tahem jí přejel přes břicho. Ránu jsem roztáhl, ale ne moc, a znovu řízl, tentokrát do stran, takže žábě vznikl na břiše kříž. Teď už to půjde... Odložil jsem skalpel a začal jí pomalu vytahovat vnitřnosti.

// okna v třídě zatemněli, protože si v tu chvíli nic neviděl řízl ses do dlaně, po několika vteřinách zatmění skončilo a ty sis všiml, že na místě, kdě tě to bolelo nebyla žádná jizva, jen krev.

John

Co to bylo? ptal jsem se sám sebe a díval jsem se na místo, kde jsem se nejspíš řízl. Kde je ta rána... Jenom krev... bolest... ale po ráně ani stopa... Třeba se mi to jen zdálo... Odložil jsem rukavice stranou a hotový úkol jsem nechal ležet na stole. Krev byla i pod rukavicí, která byla proříznutá, ale na kůži nebyla ani malá jizva. Něco se děje... Ale co... S trochu vyděšeným pohledem jsem se podíval ven.

//zazvonil zvonek


????

Záhadná osoba byla opřená o stěnu jedné budovi a sledovala východ jedné z tříd.

John

Už jsem ani nečekal na konec školy, stačila přestávka. Sbalil jsem si své věci a vykuchanou žábu donesl na stůl profesorce. Co to bude příště... Zase žába...
Vyšel jsem ven, asi jako jeden z posledních, protože se jinak všichni vyhrnuli při zvonění, já nevěděl, proč až tak spěchají, každý den.

// ???? začal sledoval Johna, ale bylo to docela nápadné.

John

Všiml jsem si, že mě někdo sleduje, ale raději jsem ho ignoroval. Ignoruj ho... On bude ignorovat tebe. ujistil jsem se v duchu a vyrazil jsem svižnějším krokem domů. Co může chtít... Raději jsem ještě přidal do kroku a na rohu jsem zahnul doleva, na druhou stranu, než jsem bydlel. Dneska nepůjdu pěšky tu dálku... Autobus bude jistota.

????

Přidal sem taky na kroku, a jak si zahl na roh cítil si, jak slábneš a chce se ti spát, začal si padat na zem a záhadná osoba tě chytla, usnul si a probudil ses a všiml sis, že si přivážaný k lehátku a všude okolo tebe byla krev.

John

Klid... Všechno nakonec bude jen zlý sen... Ujistil jsem se a raději jsem zavřel oči. Teď se proberu doma a zjistím, že mě třeba srazilo auto nebo tak nějak... Prosím... Tohle se mi nelíbí...

//znovu si se probudil, ale byl si v kavárně v New Yorku, nemohl sis vůbec vzpomenout na to co si dělal v poslední době, přišla servírka a zeptala se Perný den co? a nalila mu kafé.

John

"Co," zeptal jsem se směrem k servírce překvapeně. "Jo, nejspíš," odpověděl jsem si sám. "Kde to jsem a jakej je vůbec den," zeptal jsem se jí a rozhlížel jsem se kolem. Nepoznával jsem to tu, akorát to že to byla kavárna v podobném stylu, v jakém jsou dělané v Oklahoma City, ale nic víc mi to neříkalo. Že bych byl pořád v Oklahomě? Vždyť jsme se přestěhovali... nebo ne?

Servírka

To musela být party usmála se a spustila je 18. dubna a jsi v New Yorku. a ty sis z okna všiml živé ulice plné lidí a aut.

John

"Asi bych měl jít," řekl jsem jí a sobě takovým zvláštním tónem, jako bych něco ztratil a musel jsem to najít. Co se sakra stalo? znělo mi hlavou, když jsem šel po ulici.

//procházel si okolo výlohy a v několika televizích si viděl nějakého kosmonauta, psalo se tam " William Monroe" najednou ti zazvonil mobil.

John

Chvíli jsem zvonění ignoroval, na mobil mi totiž nikdo nikdy nevolal, když mě to už trklo a mobil jsem zvedl: "Prosím," řekl jsem dost nevystižitelným tónem plným rozčarování z té zajížďky.

????

Zkresleným hlasem k tobě promlouvala nějaká osoba Neptej se mně kdo jsem, ty o mně nic nevís, tak to takhle zůstane, ale já o tobě něco vím jsi v nebezpečí.

John

"Na vtípky moc času nemám... Zkraťte to nebo raději zavěste... Jaké nebezpečí," opáčil jsem celkem ostrým tónem, protože už tak jsem byl dost rozčílený, natož tenhle telefonát, to byl konec mého klidu.

????

Tohle není vtip, vím, že se s tebou v poslední době něco děje. Pokud se chceš dozvědět víc, dojdi za hodinu k Soše Svobody. řekl skresleným hlasem a zavěsil.

John

Socha svobody, Socha svobody... jsem tu poprvý... Jak mám sakra najít cestu až k na Ostrov svobody?Podíval jsem se kolem sebe, ale měl jsem štěstí, daleko to nebylo a odtud byl celkem ucházející výhled na něco, co vypadalo jako pochodeň sochy. Co mi zbývá... pomyslel jsem si a vyrazil jsem tím směrem.

//došel si až ke břehu řeky poblíý si viděl nějaké molo, u kterého byly vyhlídkové lodě

John

Vyhlídkové lodě... Na co mi teď budou... I když... Něco mi říká, abych tam šel... Pomalu jsem přešel do blízkosti mola a rozhlížel jsem se kolem. Mám z toho dost divný pocit.

// narazil si na ceduli kde bylo napsané

kód:

Vyhlídkové plavby na Sochu Svobody 5 dollarů.